Měly jsme skvělou partu, říká Kateřina Mrázová. Je úžasné být první na světě!

Ne, bez jejích obrovských kvalit by se Češky zkrátka neobešly. Hokejistka zámořské univerzity Minnesota Duluth vstřelila na turnaji patnáct gólů, od třetího zápasu perfektně fungovala její souhra se Simonou Studentovou. Mrázová táhla českou reprezentaci až do poslední minuty turnaje. Doslova. Chybělo padesát sekund, když po zákroku u hrazení musela odstoupit s vážně poraněným kotníkem. Po závěrečném ceremoniálu zamířila nakrátko do nemocnice, ale oslavy si naplno vychutnala a až se jí za nějakou dobu zeptáte na Rosario 2015, vzpomene si na jediné: Zlatou medaili.

Na rozdíl od loňského roku jste měly víc času na společnou přípravu. Cítíte, že vám opravdu pomohla?
Určitě pomohla. Měly jsme dva týmy a holky byly ještě ve Zlíně s klukama, hrály jsme soutěž proti starším žákům. Předtím jsme ještě vždycky měly celý den tréninkový kemp. S holkama jsme se díky tomu vídaly, mohly jsme si nacvičit různé věci a pomohlo nám to taky utvořit partu. Zápasy proti klukům byly dobrou přípravou. Čím častěji jsme byly na ploše, tím líp jsme se cítily. A jak vidíme, asi to mělo účinek. Zlatá medaile, co víc si můžeme přát?

Přesto bylo na začátku mistrovství znát, že se ještě potřebujete sehrát. Zlepšovaly jste se zápas od zápasu.
Přesně tak. V prvním zápase na nás byla vidět taková nejistota. Ale jakmile jsme ho vyhrály, sebevědomí šlo nahoru. A co další výhra, stoupalo ještě víc.

Nakonec jste došly až na vrchol. Určitě jste věřily, že zlato můžete vyhrát, ale nemyslely jste na to. Být první na světě se asi nikdy neomrzí…
Pocit je to krásný, nedá se to popsat. Je úžasné být první na světě. To se povede málokomu. Nám se to povedlo po pěti letech, znovu jsme se dostaly do finále a vyhrály.

Ve vašem týmu byl neuvěřitelný věkový rozdíl. Zažila jste to někdy?
Nevím, jestli jsme někdy takový rozdíl měly, asi ne. Nejmladší hráčka třináct let, nejstarší čtyřicet čtyři… Ten rozdíl je samozřejmě veliký, ale musím říct, že v partě to vůbec poznat není! Samozřejmě na mladších holkách je vidět, že jsou ještě nezkušené a myslí jinak než ty starší. Ale měly jsme výborný kolektiv a skvělou partu. Opravdu ten rozdíl nehrál žádnou roli.

Stejně jako loni jste tým táhla vynikajícími výkony. Jak jste brala svoji roli, když jste věděla, že se na vás budou spoluhráčky z velké části spoléhat?
Hokej je kolektivní sport. Bez dalších hráček, které byly na ploše, bych ty góly nedala. A bez podpory holek na střídačce taky ne. Takže si nemyslím, že by to byla jenom moje zásluha, určitě to byla zásluha celého týmu. Já jsem měla to štěstí, že mi tam nějaký ten gól spadl.

Co říkáte na to, že jste zlato vyhrály souběžně s juniory? Pomohlo vám, že jste byli v Argentině spolu?
Kluci chodili fandit nám, my zase jim, partu jsme měli výbornou. Na obou týmech bylo vidět, že dohromady spolupracují a vzájemně se podporují. Vždycky, když na stadionu slyšíte někoho, kdo vás podporuje, pomůže vám to. Mistrovství juniorů a žen jsou pak i mnohem zábavnější.

Letos se vám podařilo přilákat k inline hokeji řadu mladých hráček. Cítíte velkou perspektivu?
Mladé hráčky mají kvalitu. Všechny hrají s klukama a je na nich vidět, že návyky mají už odmala. Tyhle zkušenosti pak pomáhají jak ženskému hokeji, tak inline hokeji. Oba sporty se u nás rozvíjejí a myslím, že to bude jenom lepší a lepší.

A poslední otázka, aktuálně ta nejdůležitější. Jak to vypadá z vaším zraněním?
Byla jsem na prohlídce a mám prasklé kloubní pouzdro. Doktor mi řekl, že kotník je volnější. Tím, že byl otok velký, se vazy nedaly pořádně prohlédnout. Příští týden jedu na další kontrolu a budu vědět víc.

Fotografie nejen z medailového ceremoniálu žen a juniorů na mistrovství světa FIRS v Rosariu najdete na facebookové stránce Czechinline.